Jak jsme již několikrát zmínili v ostatních kategoriích, sexuální a emocionální násilí v obětech zanechá velké množství negativních emocí. Jedním z nejsilnějších pocitů je strach, jenž je pronásleduje a podněcuje k jednání, které se může zdát neadekvátní resp. podivné . Neustálý pocit ohrožení však bývá jádrem k rozvoji úzkostné poruchy, kterou se společně s agorafobií, panickými záchvaty a obsedantně kompulzivní poruchou pokusíme vysvětlit v kontextu problematiky, kterou se zabýváme. Obavy totiž nejsou jediným důvodem, proč oběti zneužívání/znásilnění trpí úzkostnými poruchami. Problémy ve vztahu k sobě samým a druhým lidem vycházející z nízkého sebevědomí a nedostatku (sebe)důvěry se často odrážejí v přístupu ke stresovým situacím. Tou se však v případě těchto lidí může stát v podstatě jakákoliv situace, kdy dochází k interakci s druhými. Sebekritika, srovnávání se s ostatními lidmi, potlačování zloby nebo třeba nedostatek lásky bývá součástí jejich života . Zároveň se však jedná o udržovací faktory úzkostných poruch. Proto je důležité vyřešit všechny oblasti života, v kterých se důsledky zneužívání/znásilnění stále objevují.

Úzkost lze definovat jako strach ze strachu. Konstantní obavy a starosti zaměstnávají mysl na tolik, že člověk nemůže spát, těžko se koncentruje a i přes ustavičný pocit únavy není schopen relaxovat.  Dá se říct, že je neustále ve střehu a očekává nepříjemnosti,  což může vést k podrážděnosti a větší lekavosti . Psychologické rozpoložení se pak projevuje napětím ve svalech či v bolestech hlavy, páteře.  Náhlý stav úzkosti ovlivňuje také rytmus dýchání. Zkrácení dechu, pocity nedostatku vzduchu či zrychlené nadechování doprovázené sevřeností hrudníku může signalizovat úzkostný stav. Bušení srdce, pocení, závratě, časté močení apod. mnohdy vyvolávají v jedinci další obavy, že se jedná o závažné fyzické onemocnění.  Abychom pochopili na jakém principu je úzkost založena, musíme se opět vrátit ke spouštěčům. Reakce na ně resp. prvotní myšlenka hraje velkou roli v následném uvažování, které naplňují pochybnosti a další obavy. To vede k tělesné reakci, obvykle zvýšenému tepu , vnitřnímu chvění a třasu, přičemž se člověk snaží nalézt co nejrychlejší východisko z dané situace. Často z ní musí utéct a jelikož si uvědomuje nechápavé reakce okolí, začne se uzavírat do sebe a snaží se situacím, kde by mohlo dojít k úzkostnému stavu, vyhýbat. To však vede opět k prohlubování úzkosti, neboť jedinec ztrácí jistotu, netuší co se s ním děje a velmi často věnuje pozornost právě pouze fyziologickým příznakům.  (proč tomu tak je viz kategorie deprese). Čím více se však zaměřuje na fyzické projevy úzkosti, tím více zvyšuje jejich frekvenci. (příklad: zrychlený tlukot srdce –> obava z možného infarktu –> další zrychlení tepu) To často vede k návštěvě lékaře , kde se projeví, že zdravotní stav je v pořádku a příčina v úzkosti není odhalena, což vede k další frustraci a obavám o svůj život. V takovém případě je vhodné obrátit se na psychiatra či psychologa.  V případě, že člověk svoji situaci neřeší, občasné úzkostné pocity obvykle přerůstají v konstantní úzkost a panické záchvaty.

Panická porucha vychází z úzkostných stavů a  zdrojem jejího rozvoje je stres. Jak jsme již uvedli výše, oběti sexuálního a emocionálního násilí se denně potýkají se strachem.  Ten má samozřejmě vliv na schopnost vyrovnávat se stresem.První záchvaty paniky se mohou objevit v období zvýšeného stresu. Může jít o problémy v rodině, vysoké pracovní tempo, nedorozumění či hádky s partnerem, ale zároveň se objevují při nedostatku živin, spánku nebo v případě nadměrného užívání alkoholu/drog.  Panický záchvat se často objeví nečekaně a je doprovázen tělesnými příznaky podobně jako tomu je při úzkostných stavech. Můžeme je doplnit o sucho v ústech, pocity na zvracení/nutkání se přejíst, mravenčení apod. Při záchvatu dochází k naprosté ztrátě kontroly a člověka pohltí strach ze smrti, z náhlého upadnutí do mdlob a snaží se opět co nejrychleji uniknout ze situace. Strach z dalších panických záchvatů vede k vyhýbání se místům, kde by k nim mohlo dojít, což může vést nejen k agorafobii,  ale také ke strachu jít kamkoliv, kde není dostupná lékařská pomoc.

Agorafobie je úzce spjata s panickou poruchou a jedná se zejména o úzkost z míst, kde se shromažďuje větší počet lidí či z veřejného prostranství. Můžeme o ni však mluvit i v souvislosti strachu ze samoty. Jedinec, který trpí agorafobií mívá potíže plnit každodenní úkony a v podstatě ztrácí schopnost se o sebe postarat, neboť velmi často potřebuje někoho, kdo ho bude doprovázet a tím zmírní strach a riziko panického záchvatu.

Obsedantně kompulzivní porucha  je v podstatě důsledkem boje proti nutkavým negativním myšlenkám, které vedou k nejistotě či dalším obavám. Snaha o získání kontroly nad úzkostí a psychickou nepohodou se projevuje v jednání člověka v podobě rituálů či opakovanou činností. Může se jedna takřka o cokoliv, od pomalého mytí a třídění nádobí až po kompulzivní drhnutí těla při osobní hygieně. Člověk, který hromadí zbytečné věci, promlouvá k sobě nahlas či neustále kontroluje spotřebiče, aby nedošlo k nehodě, může tímto způsobem alespoň na určitou dobu koncentrovat svoji pozornost na něco jiného než jsou právě negativní myšlenky. Čelit jim tímto způsobem však opět obnáší problémy v sociální a psychologické oblasti života. Nejen, že  takové jednání může vést k závislosti, ale mívá tělesné důsledky a afektuje blízké.

Jak jsme již naznačili, rozvoj úzkostných poruch bývá častým důsledkem sexuálního a emocionálního násilí. Obvykle přetrvávají tak dlouho, dokud se nevyřeší ostatní problémy, které s negativní zkušeností souvisejí. Někdy se však mohou objevovat i přesto, že v ostatních oblastech léčby dojde k zlepšení. Proto je dobré obrátit se na terapeuta  a snažit se postupně úzkostí zbavit. Odborník může s jedincem úzkostné situace uměle vyvolávat a naučit ho postupně pozorovat myšlenky, které v dané chvíli má. Samozřejmě rodina i přátelé hrají velkou roli ve zvládání úzkostných poruch, pokud se na ně člověk dokáže obrátit. Někdy pomůže slyšet hlas někoho blízkého, jindy jeho společnost. Hlavním cílem v léčbě úzkostných poruch je akceptovat pocity, kterými člověk v záchvatech prochází a postupně pracovat na změně uvažování, která povede k pozitivnímu zpracování prvotní myšlenky, ačkoliv ta bude negativní.

Více informací  najdete v knize Úzkostné poruchy (Ján Praško), která by měla být dostupná na internetu a na uzkost.cz .

Bc. Jana Ježková

Použitá literatura :

• Courage to heal – Ellen Bass and Laura Davis
• Úzkostné poruchy – Ján Praško
• Ghost in the Bedroom – Ken Graber
• aftersilence.org
• uzkost.cz