Specifické typy rodiny a děti z těchto rodin v dospělosti
1) Rodina s alkoholikem (či jinou závislostí)
Převážná většina dětí z těchto rodin budí v dospělosti dojem, že vše zvládají, jsou úspěšní a organizovaní. Málokdo tuší, že prožívají neustálý vnitřní boj s pocity křivdy, a zároveň s vlastní neschopností navázat zdravé hlubší vztahy. Tato bolest bývá skryta za neustálou snahou pomáhat druhým, což úzce souvisí s jejich potřebou cítit se užiteční. Často se druhým lidem proto jeví jako ti „zodpovědní“ či „hrdinové“.
Tito jedinci žijí se zkušeností, že jsou milováni za to co dělají a ne za to kdo jsou, což je způsobeno tím, že jako děti byli využiti k „záchraně“ druhé osoby, nejen v emocionální, ale i psychologické rovině. To je samozřejmě zanechává v dospělosti emocionálně a sexuálně vystrašené.
Většina z obětí zneužívání rodičem NE-alkoholikem pokračuje v obviňování alkoholika a neuvědomuje si problém s rodičem, kterého považuje za hlavní zdroj lásky a péče v rodině.
2) Dysfunkční rodina
Dysfunkční rodiny se většinou navenek jeví jako naprosto funkční a v důsledku takového popírání je mnohem těžší si připustit, že se jedinec stal obětí zneužívání.
Nejzákladnějšími body, kterými se dysfunkční rodina vykazuje, jsou:
- Nemluv o probléméch, nevyjadřuj své pocity
- nepřímá komunikace – jeden člen mluví s ostatními za druhé
- nerealistická očekávání – buď silný, dobrý, perfektní, dělej vše tak, abychom na Tebe mohli být pyšní
- nebuď sobec
- dělej jak říkám, ne jak se chovám já sám
- není v pořádku se zlobit
Tato pravidla vyvolávají v rodině určité napětí a zároveň úzkosti u jednotlivých členů. V těchto rodinách je často jeden (nebo oba) z rodičů ve vztahu nespokojen a veškerá jejich pozornost či promítání vlastních představ a potřeb se přenáší na dítě. Na základě toho, že rodina působí navenek jako naprosto funkční, dochází u dítěte k většímu zmatení, neboť jeho vlastní pocity jsou v rozporu s tím, jak se rodina prezentuje. Tyto vnitřní pocity se pak stávají tajemstvím, což se opět promítá v dospělém věku do neschopnosti vyjádřit vlastní emoce a potřeby.
Role
Nejčastější role dětí
syn – hlava rodiny, mámin kluk, zachránce , tátův parťák
dcera – mámina kamarádka, sestra, tátova holčička
Hlava rodiny ( vztah syna a matky)
Chlapec se stává matčiným důvěrníkem, sdílí její pocity a zároveň ji uklidňuje, když je rozrušená. Tuto roli mohou zároveň podporovat rodiče výroky typu: „ postarej se o maminku“/ „teď to tady máš na starosti, zatímco budu pryč“ (OTEC) nebo“ kdybych já tě neměla, co bych dělala“/ „ty jsi můj zachránce“ (matka). Syn v takové situaci prožívá protichůdné stavy, později však převažuje pocit jakési důležitosti společně s potlačováním vlastních potřeb a zájmů (zároveň únava a deprivace, které ustupují potřebám rodiče) Takový vztah může v období dospívání dítěte poznamenat ze strany matky i žárlivost na přátele, nesouhlasné reakce a kritika na přítelkyni/ě syna, výčitky apod.
Ke vzniku nezdravé sexuální energie může dojít velice snadno ve chvílích, kdy se matka před mladým mužem převléká a současně na něj mluví.(nezáleží tolik o čem mluví jako na tom, že syn prožívá opět protichůdné pocity, protože mu tato situace není příjemná, ale zároveň nedokáže pochopit, co mu vlastně vadí)
Tátova holčička (vztah dcery a otce)
Otec upřednostňuje společnost dcery před společností partnerky, pyšní se a opatruje ji. Mnohdy matka tuto dceru využívá ke konejšení otce ve chvíli, kdy se vyskytne nějaký problém. Dítě se opět tedy ocitá v roli určitého zachránce. V období dospívání otec dceru kontroluje a podporuje závislost výroky jako „ Já Tě nikomu nedám.“ nebo „ máš na lepší“, v případě, že představí rodině partnera. Otec většinou nešetří na kritice a své emoce sdílí právě s dcerou.
Tito otcové překračují osobní hranice ve chvílích, kdy mají připomínky k fyzickým proporcím dcery, např. „narovnej se, ať je vidět, že máš prsa“ „no už máš pořádný ženský zadek“ a mnoho dalších, což nevede k ničemu jinému než nezdravým sexuálním energiím.
Rozporuplnost pokračuje neboť dítěti/zachránci je lichoceno a zároveň prožívá pocity viny k druhému rodiči. Pro jednoho z rodičů je vyjímečné a cítí se milováno, druhý s ním mnohdy soupeří nebo vynahrazuje lásku dalším potomkům a k tomuto vzniká jistá nevraživost. To samozřejmě vede pouze k tomu, že si dítě klade otázky, proč je trestáno za to, že je milováno a odnáší si nevědomě enormní následky do dospělosti.
Na vině emocionálního incestu jsou OBA z rodičů. Důležité je, aby si našli vlastní zdroje pomoci a nevkládali tíhu SVÉHO světa na dítě. K tomu, aby zabránili emocionálnímu zneužívání však musí obrátit pozornost na své vnitřní já a naučit se, jak zaplnit vlastní pocit prázdnoty jinou cestou. Otec a matka jsou zde, aby dítěti dodávali energii. V případě, že jeden z rodičů zanedbává sám sebe či jakoukoli cestou rezignuje na současnou situaci, v emocionálním světě dítěte vzniká trhlina, způsobující v dospělosti neschopnost objevit vlastní vnitřní já. Ironií je, že takové děti nabývají pocitu, že jsou silné, mocné a dobré, protože dokáží zvládat problémy svých rodičů. Mnoho z nich v dospělosti hledá zaměstnání v sociální sféře, nejčastěji se stávají terapeuty či sociálními pracovníky, neboť jsou dobří posluchači a vychází ze zkušenosti, že dokáží pomáhat druhým. Taková pomoc na druhou stranu zase jenom oddaluje pocit, že sami možná nějakou potřebují.
