Emocionální incest (nebo také emocionální zneužívání, psychické zneužívání) je termín popisující vztah mezi rodiči a dětmi, kdy se dítě ocitá v roli tzv. náhradního partnera k jednomu či oběma rodičům. K takové situaci dochází v případech, kdy ve vztahu zaujímají potřeby rodiče důležitější pozici než potřeby dítěte. Důsledky emocionálního zneužívání jsou podobné důsledkům sexuálního zneužívání, zejména v souvislosti s pocity viny, nízkým sebevědomím a sebeúctou, narušenou sexualitou a intimitou a různými druhy závislostí v dospělém věku. Důležitý rozdíl mezi emocionálním a sexuálním incestem je, že emocionální zneužívání je těžší odhalit nejen proto, že nedochází k přímému sexuálnímu kontaktu, ale také proto, že v prvním případě dítě bývá rodičem idealizováno a cítí se v dospělosti spíše výjimečné než zneužité/zneužívané (a jeho role v rodině často přetrvává). V důsledku vlastní prázdnoty rodiče, neschopnosti řešit osobní život či neschopnosti zdravého vztahu s partnerem, může být dítě vystaveno přehnané péči či pozornosti. O emocionálním zneužívání však mluvíme i v případech, kdy je dítě nuceno přebrat roli obou rodičů (např. ve chvíli kdy žije pouze s jedním z rodičů a ten se o dítě není schopen řádně starat)
V obou případech dochází také k vytváření nezdravých sexuálních energii mezi dítětem a rodičem, a přestože nedojde k přímému sexuálnímu kontaktu, vývoj dítěte je značně ovlivněn a jeho zmatení a neschopnost navázat zdravý a láskyplný vztah s partnerem, se v dospělosti dříve či později objeví. Emocionální incest resp. situace, kdy dítě přebírá roli partnera v emocionální rovině, se nejčastěji vyskytuje v rodinách dysfunkčních a rodinách, kde se objevuje jakýkoli druh závislosti (alkohol, drogy, hrací automaty apod.) Dítě se stává náhradním partnerem druhému z rodičů, a zároveň v něm vzrůstá pocit zodpovědnosti a nutkavé potřeby tohoto rodiče podporovat, případně ochraňovat. Vztah s rodičem, kterého dítě emocionálně nepodporuje, může přerůst v soupeření, nevraživost dokonce i pohrdání z obou stran. Současně s tím vzniká mezi podporovaným rodičem a dítětem nezdravá vazba, která se postupně projeví v závislosti na dítěti, což může vyvolat pocity křivdy, zoufalství či žárlivosti na straně rodiče, který si neuvědomuje, že tyto pocity jsou pouze důsledkem jeho vlastního osamění či nespokojenosti. Dítě tak prochází zmatením a rozpolceností, kdy na jedné straně trpí pocity viny v případě, kdy hájí své vlastní zájmy, na straně druhé se cítí vděčné, užitečné a milované díky zájmu rodiče. Iluze této lásky a důležitosti se promítá do dospělosti, jedinec se neustále snaží zavděčit rodičům, k čemuž ho vede zejména potřeba cítit se stejně výjimečný jako v dětství či pocit viny. Popírání vlastního utrpení a bolesti pokračuje a dospělý člověk se postupně stává závislým na naplňování potřeb druhých lidí, tedy nejen rodičů, ale i partnerů či přátel.
Rodiče si samozřejmě velmi často nejsou schopni uvědomit důsledky , které jejich chování a jednání v dítěti vyvolá/vá a většinou naopak hledají cesty, jak je ospravedlnit. (např. – jsme více jako přátelé, parťáci, sestry, bratři) !Není totiž výjimkou, že sami byli v dětství emocionálně zneužíváni. Mnohdy se mylně domnívají, že jsou dobrá matka či dobrý otec, když s dítětem tráví tolik času a mluví s ním otevřeně o svých problémech. Někdy i proto, že navštěvují děti v pokoji v době, kdy spí a např. sedí u postele, či dítě hladí (bez sexuálního záměru). To však jenom znamená, že vztah mezi dítětem a rodičem je směřován k potřebám dospělého a dítě pravděpodobně pociťuje zejména nadměrnou únavu a vyčerpání.
Mnoho knih a filmů líčí děti vystavené emocionálnímu zneužívání jako hrdiny a spasitele. Tento druh náhradního partnerství mezi dítětem a rodičem, kdy je dítě ve výše uvedené roli, je ve společnosti idealizován a nezřídka vnímán jako ušlechtilá či dokonce správná zkušenost. Mámin malý chlapec, tatínkova holčička, zachránce či princezna (a mnoho dalších) jsou v pouze skryté názvy pro tuto roli. Ta je ve skutečnosti neuvěřitelnou tragédií v životě dítěte, neboť loajalita k osamělému rodiči a jeho potřebám, se stávají zásadní a téměř nejdůležitější zkušeností v jeho vývoji. Samotný název emocionální incest jakoby vylučoval jakýkoliv zásah do vývoje sexuality a intimity, přestože právě ta je v jeho důsledku narušena nejvíce. Dítě se pohybuje na rozhraní mezi loajalitou k rodičově osamělosti/ potřebám a touze po objevování vlastního já. Pocity viny a uvěznění v tomto vztahu se automaticky promítají do vývoje sexuality. Erotické vzrušení či první zamilovanost k někomu jinému vnímá dítě jako zradu vůči rodiči. V důsledku toho je objevování vlastní sexuality zahaleno pocity viny, rozpolcení, nebezpečí, vzteku, studu či může docházet k nadměrné stimulaci a pohlcením sexuální zkušeností.
Aby dítě tuto rozpolcenost a tlak dokázalo přežít, odděluje objevování sexuality a intimity od objevování vlastního já. Citové naplnění v dospělosti pak nahrazuje sexualizování téměř všech vztahů, kdy se sexuální kontakt stává jediným prostředkem k navázání blízkosti.
Bc. Jana Ježková
Použitá literatura:
- Silently seduced - Kenneth M. Adams, Ph.D
- http://debrakaplancounseling.com/emotional-incest/
- http://www.fortrefuge.com/covert-incest.php
- Emotional Abuse – Marti Tamm Loring
- Adult children of abusive parents – Steven Farmer
- Healing the Scars of Emotional Abuse – G.L. Jantz, Ph.D with Ann McMurray