„…hodně silné bylo také muset být svědkem otcových demonstrativních sebevražedných pokusů po nějakých hodně vyhrocených sporů s matkou. V některých opileckých stavech se dovedl dostat do hluboké sebelítosti a i dnes je nesmírně nepříjemné vzpomínat na směsici strachu o jeho život, strachu z matčina chladného přístupu, lítosti a tragikomičnosti celé situace, kterou jsem byl už jako dítě schopen vnímat. Zcela jasně jsem si uvědomoval, že ten člověk chce jen pomoc, ale zásadně jsem nesouhlasil s cestou, kterou si o ni říká … a nevěděl jsem stejně jak, ale pocit, že jsem mohl všemu účinněji zabránit jsem měl, i když mě na jednu stranu uklidňovala důvěra v mámin „dospělý vhled“ do situace … Smyčku si uvázal na hliníkovou trubku od sprchového závěsu v panelákové koupelně, ani já jsem si v tom věku nemyslel, že by taková trubka unesla váhu lidského těla, ale strach, který jsem měl mi svíral všechny vnitřnosti a hlásek „zdravého dítěte“ hluboko v hlavě slabě napovídal, že něco takového se nemá dít, něco takového nemám vidět ani „být nucen řešit“. Otec stojí na hraně vany, za moment se ozve hlasitá rána a lomoz … sedmnáct let poté si nemyslím, že bych kdy v životě zažil politováníhodnější podívanou … táta oblečený do spodního prádla, zpitý do němoty zapadlý ve vaně, se špagátem kolem krku, částečně zamotaný do sprchového závěsu se neobratně zmítá a snaží vylézt z koupací nádoby. Kalný skelný pohled od alkoholu smíšený s dětským prosebným výrazem v očích. Nevím co mám dělat. Nebrečím. Jen nemůžu uvěřit. Chladné výsměchy matky na jeho adresu mě děsí. Nemůžu to už vydržet a jdu mu pomáhat z vany a na nohy … cítím silnou potřebu vrátit mu aspoň nějakou důstojnost … ne před matkou, to už nevěřím, že bych dovedl … ale před sebou…“