Selektivní paměť/ zapomínání

Zapomínání je jednou z nejefektivnějších a zároveň nejobvyklejších cest, jakou se děti vypořádávají se zneužíváním. Jelikož lidská mysl je schopná vytěsňovat nepříjemné či ohrožující události, některé děti dokáží odejít ze svého těla v průběhu zneužívání a uchýlit se v mysli na bezpečné místo, kam se chodí v takových chvílích schovat. V dospělém věku se tento mechanismus odcházení z těla může opakovat v situacích, kdy jedinec reaguje na spouštěč či na situaci jež shledává rizikovou. Mnoho obětí sexuálního zneužívání  si však v dospělosti nepamatuje na zneužívání, jiní si nejsou schopni vybavit pocity, které v dané momenty proživali. Přesto se však v určitém období vzpomínky začnou vracet ať již v podobě flashbacků nebo nočních můr. Znamená to, že se snaží dostat zpět do reality a pro člověka, který vytěsnil ze své minulosti vše negativní, může být toto období nesmírně bolestné. Někteří toto stádium popisují jako sledovat film, kde se objevují prvky jejich života, kterým zatím neumějí dát význam. Stejně tak je může pronásledovat záhadná vzpomínka, která se neustále vrací nebo výše zmíněné flashbacky. Ty přicházejí mnohdy nekontrolovatelně a v nejpodivnější momenty, což opět prohlubuje pochybnosti o vlastní příčetnosti na straně oběti.  Přestože se jedná o neskutečně obtížné období, kdy si postupně jedinec vybavuje útržky, které mu zatím nedávají smysl, může napomoci konzultace s terapeutem na toto téma. Některým jedincům může prospět v bezpečném prostředí umožnit těmto vzpomínkám přicházet a odcházet, což jim umožní pochopit vlastní zkušenost. Díky tomu si mohou uvědomit opravdové pocity, které mají ohledně dětství a zneužívání. To může napomoci reflexi současné situace a odhalení cest, jakými je zneužívání ovlivňuje do současnosti.                                                                                                                                                                       Je však nutné připomenout, že jen málo lidí vyhledá terapeutickou pomoc, když ji potřebují. Ani v případě obětí sexuálního či emocionálního zneužívání tomu není jinak. Nejen že několik let mohou žít v domnění, že se nic nestalo, ale mnohdy jim v tomto rozhodnutí brání stud a nedůvěra, o kterých jsme se již zmiňovali. Někteří lidé se bojí svých vzpomínek ze strachu, že na zneužívání měli určitý podíl zejména proto, že ho nedokázali zastavit. To bohužel často vede k postupnému topení se v pocitu viny. Cílem při odhalování vlastní minulosti není soustředit se na bolest nebo obhájení všech problémů s ohledem na trauma.  Naopak cílem je snaha o vyřešení a vyrovnání se s negativními vzpomínkami konstruktivní cestou, tak aby jedince nedržely zpátky.

 

Oddělování/ odcházení z přítomnosti

V souvislosti se zapomínáním musíme zmínit jeho vliv na psychologické distancování, ke kterému mnohdy u obětí sexuálního násilí dochází. Již jsme vysvětlili, že děti často v době zneužívání dokáží znecitlivět vlastní tělo natolik, že nevnímají co se odehrává. Některé dokonce své tělo opouští a dá se říct, že „zvenku“ pohlížejí na sebe sama nebo se ukrývají ve vytvořeném bezpečném místě, které si vytvoří ve své fantazii.                                                Tento druh separace však neprobíhá pouze v souvislosti s tělem, ale ve stejné míře i v rovině  psychické. Zneužívaný člověk se sám může cítít jako více lidí v jednom. Nejen, že se v něm mísí např. hezké vzpomínky na dětství společně se strachem, který se stále vrací, ale často se uvnitř cítí velmi špatně a zle, zatímco se navenek prezentuje jinak. Nasazování masky tak podporuje oddělení od vnitřních pocitů a schovávání sebe sama. Často tento způsob jednání vychází ze strachu z odhalení emocí a myšlenkových pochodů, který by mohl vést z pohledu oběti k zavření do ústavu apod.                                                                                                     V případě, že se člověk odděluje od své mysli a těla, v jeho jednání můžete vnímat změnu. Nejen že oběti zneužívání mnohdy na základě oddělení narážejí do objektů (např. nábytek) ,ale v situacích, kdy nefungují jiné obranné mechanismy,  u nich dochází k tzv. vytrácení se. Oběti umožňuje odpočinout si od přítomného napětí. Může se jednat o vědomé i nevědomé rozhodnutí, že konkrétní situaci nelze nadále tolerovat a veškeré mentální síly jedince jsou koncentrovány do snahy z daného momentu vyjmout sebe sama. Tento způsob odcházení z přítomnosti zároveň dává obětem jistý druh kontroly, kdy se zaměřují na detajl (okno, strop) či si samy sebe představují na bezpečném místě, kde za nimi nikdo nemůže. S vytrácením souvisí znecitlivění jednotlivých částí těla nebo dochází k naprostému oddělení. Pokud není člověk schopen situaci emocionálně ustát, odkladá ji na později. Na základě toho se mnoha dospělým obětem začnou vracet vzpomínky a emoce až v momentě, kdy jsou připraveni vyrovnat se s důsledky. Tento obranný mechanismus však stále může využívat v situacích, které jsou mu nepříjemné. Přestože má sloužit zejména k vyhnutí se bolesti, jedinec si neuvědomuje, že se současně vyhýbá sám sobě a životu.