Když mluvíme o obranných mechanismech v souvislosti se zneužíváním, máme tím na mysli takové, které si dítě osvojuje v dysfunkčním systému. Může je přejímat od jednoho z rodičů, který při konfrontaci s dítětem minimalizuje či popírá dopad hádek a nesouladu v rodině, či je přijímá za své na základě dojmu, kterým rodina jako celek působí mimo domov. Jinými slovy v dysfunkční rodině se problémy odsouvají do pozadí nebo se o nich nemluví, což všechny její členy ovlivňuje v neschopnosti uvědomit si, že něco není v pořádku. Děti vyrůstající v takovém prostředí dostávájí informaci, že co slyší, vidí a cítí v podstatě neexistuje. Lhaní a předstírání  se společně s jednáním, které popírá vlastní myšlenky a pocity,stává způsobem jak přežít v daném systému. Na základě toho však dítě tyto mechanismy přijímá za své neboť jim samo uvěří a přenáší je do období puberty respektive dospělosti. Dalším faktorem, který hraje ve prospěch popření dysfunkce je loajalita k rodičům. V dospělosti stejně jako v dětství dochází často k idealizaci rodičů, což má mnohdy za následek sebeobviňování, neboť je jednodušší vidět chybu v sobě než v někom, na kom nám tolik záleží. Člověk se uzavírá sám do sebe a je obklopený obavami, studem a pocity trapnosti z prozrazení toho, co se v něm skutečně odehrává.

V případě sexuálního zneužívání se stud stává součástí identity jedince. Jelikož se dítě snaží získat alespoň část kontroly v nekontrolovaném systému, přejímá zodpovědnost na sebe. Jelikož děti ve zdravém systému dostávají tresty pouze když něco provedou, zneužívané děti mají konstantí pocit viny, neboť nedokážou rozeznat selhání na straně dospělého a často považují zneužívání za důsledek svého vnitřního nedostatku. Zároveň zneužívání výrazně ovlivňuje schopnost důvěřovat, což přispívá k obtížnému odhalení obranných mechanismů na základě zpetné vazby ze strany přátel či partnerů v dospělém věku.  Je však důležité pochopit, že mnohdy se jedná o nutný způsob jak se vyrovnat se zkušeností i následky. Na druhou stranu obranné mechanismy sloužily v určitém období jako cesta k přežití a v dospělosti už nemají svoji funkci, což se projevuje nejčastěji v nepochopitelném jednání, které si mnohdy ani sám aktér nedokáže vysvětlit.                                    Nejčastějším obranných mechanismem obětí sexuálního zneužívání je popírání a minimalizace, jež vychází často právě ze studu. Snaží se ze všech sil předstírat, že se nic takového nestalo a pokud jsou si vědomi zneužívání, nepřipouští si žádné důsledky. Přestože jejich chování může působit dysfunkčním dojmem, nepřijímají takové stanovisko. Naopak některé z mechanismů mohou přispívat k pracovním úspěchům a vytíženosti, takže oběť může působit dojmem, že má svůj život naprosto pod kontrolou. Jinými slovy navenek vypadá naprosto v pořádku, přestože uvnitř se potýká s bolestí. Stejný přístup k osobní bolesti se může projevit v pracovních i osobních vztazích jistým druhem netečnosti, kdy se může zdát, že jim na ničem a nikom nezáleží. Žijí v tomto znecitlivění a mohou působit někdy až krutým dojmem v reakcích na emocionální projevy svého okolí.

Na závěr bychom rádi zdůraznili, že se oběti zneužívání velmi často stydí za způsoby jakými se se zneužíváním vyrovnávaly či vyrovnávají. Může se jednat o užívání návykových látek, krádeže, hazard nebo utíkání z domu či ze vztahů v dospělém věku. Jiní jedinci mohou být naopak velice úspěšní ve svém povolání stejně jako v dětství vynikali ve škole nebo např. v péči o sourozence. Důležité je, aby si tito lidé uvědomili, že vše co dělali jim sloužilo k přežití extrémně zátěžové situace a přestali se za vyrovnávací mechanismy stydět. Zejména ti, jejichž obranné strategie neodpovídají požadavkům společnosti. Přestože se zdá, že se pohybujeme v extrémech ve smyslu pozitivních či negativních způsobů přežívání,  většinou jeden typ chování obsahuje oba prvky – zdravý a destruktivní. Uzdravování vyžaduje rozlišení mezi těmito aspekty jednání. Díky tomu mohou dospělé oběti zneužívání začít oceňovat své silné stránky a naopak měnit vzory chování, které jim již nepomáhají. Mezi níže uvedenými strategiemi najdete takové, které jsou společné většině obětí, ale i některé, které se týkají jen určité části ne-li jednotlivců. Prvním krokem k lepším zítřkům může být pro dospělé  vyrovnávající se s traumatem právě identifikace s mechanismy, které sami používají či používali.

• Popírání , humor
• Minimalizace, racionalizace
• Kontrola, chaos
• Selektivní pamět, zapomínání
• Odtělování, odcházení z přítomnosti

Více k jednotlivým mechanismům uvedeme v dalších kategoriích , a zároveň se budeme věnovat dalším vyrovnávacím strategiím jako jsou :

• Bytí ve střehu
• Zaneprázdněnost/workaholismus
• Útěky
• Mentální poruchy
• Sebepoškozování, pokusy o sebevraždu
• Závislost a izolace
• Poruchy přijmu potravy – již uvedeno na webu
• Lhaní, krádeže, hazard
• Bezpečí za každou cenu
• Náboženství
• Vyhýbání se intimitě/ problémy v sexuální oblasti  - již uvedeno na webu
• Role oběti

Bc. Jana Ježková

Použitá literatura:

• Courage to heal – Ellen Bass and Laura Davis
• Lovers and survivors – S. Yvette de Beixedon
• Adult Children – John Friel and Linda Friel
• Outgrowing the pain – Eliana Gil
• Adult children of abusive Parents – Steven Farmer
• Ghost in the Bedroom – Ken Graber
• When you are the partner of a rape or incest survivor- Robert Barry Levine