„Vypadá to, že tenhle odpor k vlastnímu tělu je jakýmsi „pravidlem“ a nejsem jediná ta divná. Menstruaci nesnáším, vlastně jakýkoliv projev ženství…prsa, pohlaví, menstruace…jak já byla šťastná, když jsem o ni kvůli nízké váze přišla. Bohužel ji už mám zase zpět. Gynekologie je pro mě utrpením a i ve svém věku tam chodím s mamkou. Svoje tělo jsem nenáviděla a do jisté míry ho stále nemám ráda, i když vím, že to nebyla vina mého těla. Ale hodně dlouho jsem se trestala a obviňovala a to zanechalo následky nejen na duši, ale i na těle.“

„Vlastně většinu doby na své tělo kašlu, nejím moc nespím. A hlavně když mám menstruaci tak se ta nenávist vůči vlastnímu tělu a vztek na sebe( že sem to dovolila) i na ostatní že nevidí že se něco stalo a nepomůžou mi.“

„U mě se veškerá nenávist projevovala zejména v přejídání/hladovění, neschopnosti se jít umýt, dotýkat se svého těla jinak než za účelem okamžitého orgasmu s doprovodem nekalých myšlenek či vzpomínek, čímž jsem se velice často sama vracela k pocitu, že jsem špatná, špinavá či že se mi to líbí. Dále jsem měla problém s dotykem, dosud se necítím moc jistá, když mě někdo obejme či se dotkne znenadání, naštěstí to moc lidí nedělá a pokud někdo, pak jsem naopak příjemně překvapená, jak milé to je a že ne každý dotyk znamená sexuální kontakt.
Hodně jsem sama sebe zanedbávala, vždy jsem trvala na tom, že krása se má hledat uvnitř člověka, tudíž jsem vždy zabalená v mikinách a teplácích nejlépe o deset čísel větších, a zároveň si nepřipouštím jakoukoli atraktivitu. Menstruace pro mě bývala vždy naprosto urputnou, nejen proto, že co se pamatuji, tak jsem ji dostala den po pokusu o znásilnění. Hodně jsem si to spojovala, vždy mi bylo velice zle a jak jsem vypozorovala několik let jsem vždy požívala alkohol den „před“ , aniž bych si to uvědomovala.“